Pepisovy cesty aneb romantika odchylek a úchylek českorájského pískovcového lezení

Josef „Pepis“ Koudelka je můj kamarád a mám ho ráda

S Pepisem jsem se nedávno potkala na slavnostním otevření nové expozice ve valdštejnské Konírně „120 let lezení ve Skaláku“. Hned jsem se chopila příležitosti a řekla mu, že budu o svých zkušenostech z jeho cest psát text.

„Jé, a proč zrovna o mých. Proč třeba ne o Špekových nebo o Hejtmošových... to jsou zajímavější adepti, ne?“ poukazuje skromně Pepis.
„Já mám prostě s tvejma cestama speciální vztah.“
„Jóó, a jak to?“ podivuje se.
„No já vlastně úplně nevím, ale při tom psaní to určitě zjistím.“

Pepisovy cesty si mě najdou všude....nebo já je?

V Adršpachu jsme s kamarádem před pár lety zažili tu typickou Jeníčko-Mařenkovskou situaci. Ztraceni mezi věžemi. Bez mapy.cz a horosvaz.cz, bez gps, zato se starým průvodcem, protože nový se ještě toulal v zemi Zítřků. Jeníček: „Najdeme nějakou věžku, rozhlédneme se, zjistíme její jméno a najdeme se v průvodci.“ Nahodile zabočíme do údolíčka. Drobky na cestě nejsou, ale zlatá nit intuice nás vede. Kyzovitá stěnka s dvěma kruhy zde hraje perníček z chaloupky. Jeníček uloupne perníček hned poté, co cvakne první kruh a pytlí. Mařenka tedy naburácí do nejištěné koutové širočinky. „Někudy se na tu věžku přece dostat musíme!“ chrčí rozhodně směrem vzhůru. „Do prdele, co to je. Ty vole, já se tady sedřu a ještě spadnu.“ komentuje náročnost cesty, kterou ze země trochu podcenila. Vrchol - věž „Hysterka“, autor oné koutové širočinky - Josef „Pepis“ Koudelka - Na uklidnění IV. Mařenka se rozesměje, hystericky ovšem, aby to ladilo: „Pepisovy cesty v Ráji občas lezu, ale že si v CELÝM Ádru vyberu zrovna jeho cestu.....to už je nějakej magnetismus?!“ Hysterka v průvodci nebyla, ale pocit osudové přitažlivosti k Pepisovým cestám zůstal.

Monča v klasickém výlezu Pepisových cest

Souhrnná charakteristika Pepisových cest

Kruh bývá v dobrých padesáti procentech případů o 5 - 10 centimetrů výše, než abych ho mohla se svými 164 centimetry jen tak cvaknout. Díky tomu jsem se naučila tři věci:

1. Použít oko z kevlarky k zaháknutí dříku kruhu, a později s nasbíranými zkušenostmi v opakující se situaci zvážit, zda si necvaknout na sedák prodlouženou presku.
2. Kroutit se a přešlapovat pod kruhem tak dlouho, až se přeskládám do pozice, kdy moje ruka prodloužená o karabinu presky prostě bude stačit. Nespěchat.
3. Udělat ten jeden nejistej krůček pod kruhem, o kterým vyšší lezci vůbec netuší, že tam je.

Platí tu Pepisova klasifikace (PK) a je více než vhodné a užitečné přijmout její pravidla, a také pochopit, že paralelně s ní fungují i ostatní klasifikace (v Českém ráji zejména - Meierovská, Špekovská a Hejtmošská). Pepis odolal pokroku lezeckého světa, vtiskl se mezi klasiky a modernější cesty a ve většině svých prváčů zůstává věrný uzavřené jednotné pískovcové klasifikaci, která platila do roku 1988 s nejvyšším stupněm VIIc. Sportovní lezení, nebo obecněji řečeno „čísla“, s jejichž pomocí člověk může měřit svůj pokrok, ho minulo obloukem, takže své fyzické zlepšování pravděpodobně ani nezaznamenal. Sem tam se v seznamu jeho prvovýstupů objeví osmička (b i c), ale k tomu ho, předpokládám, museli přesvědčit spoluautoři cest nebo lezečtí kamarádi.

Prvovýstup zvláštní znamení

Pepis sám mi v hovoru potvrdil: „Víš, já nemohl ty svoje cesty dávat třeba za sedum, když v tý době jsem třeba zapytlil čtyřku od Sochora. To prostě nešlo. A pak, já jsem vyrostl v uzavřený klasifikaci, kde VIIc mělo být na pokraji fyzických a psychických možností lezce. Třeba jeden kamarád prý jednou někomu přelezl cestu, kterou prvolezec dal za VIIc a degradoval mu to na VIIb, protože on se tam necejtil na pokraji svých fyzických možností.“

Podle mě se člověk, který přes čtyřicet let dělá cesty a tluče kruhy, přirozeně zlepšuje a vyvíjí. Ale je mi jasné, že když je u toho zalezlý v různých zapadlých údolíčkách a obskurnějších oblastech, tak si toho prostě nevšimne a není to ani důležité. Pepisovy cesty a jeho PK prostě patří do přepestré mozaiky lezení na písku.

Prvovýstup Kavka

Hele....šestka, to si dám

Pepisově až nesoudné skromnosti na poli klasifikace obtížností vděčím za rozvoj svého lezeckého talentu. PK je číselně pro začátečníky velmi lákavá. A tak jsem občas naivně do nějaké jeho cesty nastoupila, i když mě můj muž, zkušený lezec znalý místních poměrů, varoval. Tenkrát jsem myslela, že klasifikace přece musí něco znamenat a šestka by přece měla být lezitelná. A ano, ona něco znamená, ale jinak, než jsem si myslela. Dnes už vím, že je třeba mít na zřeteli, případně zapnout v mozku varovnou kontrolku s upozorněním, že se nacházím v tomto světě:

• IV - středně těžké až těžké lezení, exponovanější terén, může být kratší převislá část, lezení spár s odšlapy
• V - lezení převislých úseků v málo členitém terénu, lezení na tření, jednodušší ruční a široké spáry
• VI - lezení delších převislých úseků na malých stupech a chytech, delší úseky lezení na tření, obtížné stěnové a spárové lezení, vyžaduje dobrou techniku a vytrvalost
• VII - velmi těžké, prodlužování obtížných úseků cesty, nutná bezvadná tělesná i duševní kondice, zkušenost, znalost a trénovanost a naprosté soustředění.^[1] 

Zde pár cest, kde si vyjmenované obtíže lze vyzkoušet na vlastní kůži ^[2] , vše v Příhrazích:

• IV - Vyražený panty - věž Branka, Flaut - masiv Listnáč
• V - Hadimrška - masiv Listnáč, Jódl marš - Alpský masiv
• VI - Tradá jsem mladá - věž Hradní paní (zde mě Pepis upozornil, že kruh dával on, ale na vrchol dolezla jeho dcera Markéta)
• VII - Ohňostroj - masiv Závětří, Šlehačkové labutě - věž Páže, Hrotová (VIIb) - masiv Prkno

Markéta

V Pepisových cestách nemá člověk moc šanci si všimnout, že se zlepšuje. Auru svého tvůrce tím nezapřou. Přesto se mi po pár letech podařilo pochopit, co se děje, kostičky se obrátily správnými stranami nahoru a vytvořily obrázek, na kterém mě Pepisovy sedmičky zanesly k příhrazským (skaláckým) cestám VIIc (RP VIII) od bratří Meierů.

Všechny ty roky sbírání zkušeností...a výsledek?

Pochopila jsem, srostla zase o něco víc s odchylkami a úchylkami českorájského lezení, a spokojeně se v tom systematickém chaosu pohybuji. A tak mě už tolik nevyvede z míry den, kdy na jaře sedím na Suškách v kruhu cesty Bezinková VI (do Pepise) a hned na to lezu RP Vegu (VIIIb). Nebo když loňský červencový den v Příhrazích lezu celkem s převahou Medosavky VIIb-c od Hejtmoše se Špekem, a pak mám pocit, že se zabiju v Pepisově cestě Vyražený panty IV na Branku. Dnes se do jeho cest pouštím záměrně, s nadšením, trochou úzkosti a velkou zvědavostí. Lákají mě svou zdánlivou přímočarostí a také hravostí. Smějí se vřelým, širokým úsměvem od ucha k uchu, jako jejich autor, a vždycky je v nich i to kulišáctví. Dívám se stejně bedlivě na IV jako na VIIb-c PK, protože v každé cestě se projevuje autorovo mistrovství v lezení spár, rajbasů i kolmých technických stěnek.

Vrcholová knížka

Závěrem

Když jsem se u Pepise stavila na návštěvu, žertem říkal: „Už jsem starej, už byste mě měli vyškrtnout ze všech těch seznamů.“ Moc dobře ale ví, že takhle to nebude. Jeho ryzí nadšení do zdolávání neznámých a nevylezených směrů se prostě propsalo do příliš mnoha cest (i kvakóznější povahy) a tolika zatlučených kruhů, že dle jeho vlastních slov: „Kolikrát jsem jel ze skal a musel jsem řadit levou rukou, protože pravou už to nešlo.“

Ke svému prvolezectví ještě dodává: „Ono to lezení a dělání cest není nikdy o jednom člověku, ale o celém týmu a podpoře ostatních, kteří to nemají vůbec lehké. Spolulezci často čekají v zimě celý den až se cesta udělá a pak řádně ztuhlí lezou na druhém a ani si to neužijí. Nechávají si sypat písek, hlínu a mech na hlavu. Házejí borky, smyčky, kladivo, posílají kovárnu, běží do auta pro zapomenutý kruh, atd.“ Pepisi, Děkuju.

^[1] zdroj: Pískovcové skály v Čechách - horolezecký průvodce Severní Čechy (rok 1980) + autorčiny dodatky a postřehy + wikipedia
^[2]pro podrobnější informace o cestách kontaktujte autorku článku, která tímto nikomu tyto cesty NEDOPORUČUJE!