Jak poznat, jestli lezeš za srdcem, nebo tě žene jen ego? Těžký, co? Háček na to taky nemá jasnou odpověď – ale jedno ví jistě: když neposloucháš své pravé já, začne se všechno s… . Přesně to se stalo během jedné zimní výpravy, která měla být rychlou akcí v mixové lince Nordwand direct. Jenže podmínky? Tragédie. Přístup? Za trest. A nahoře? No… tam na něj čekalo něco, co by nepřál ani největšímu nepříteli. Jak to celé dopadlo a co si z toho odnesl? To už si přečti sám.
Blog
Pokud bychom hledali dokonalý symbol překonávání lidských limitů, Janja Garnbret by stála na vrcholu. Slovinská lezkyně, kterou mnozí považují za nejlepší sportovní lezkyni historie, nejenže dobývá stěny po celém světě, ale svým příběhem inspiruje i miliony lidí mimo sportovní komunitu. Od lezení po stromech ve Slovinsku až po Olympijský triumf—její cesta je důkazem, že vůle a odhodlání dokážou všechno.
„V tomhle? To přece ne?“ Skleněné tabulky se už od půlnoci třásly před větrem, který na ně zvenčí dorážel. Když pak ve dvě hodiny ráno začaly v noclehárně horské chaty Torino pípat hodinky a světlo čelovky právě probuzeného horolezce dopadlo na okno, zaleskly se na něm přimrzlé kapky deště. „Červenec jak vyšitej!“ Dobrovolně by nikdo do takové sloty nevstával. Jenže tady šlo o jejich budoucnost. Museli dokázat, že i v těch nejtvrdších podmínkách obstojí. Komu? Především sami sobě.
Letošní expedice do pohoří Hindukúš v Afghanistánu nám nevyšla a tak se náhradním cílem stal pakistánský Karakoram. Radar přišel s návrhem, abychom se pokusili dolézt dlouholetý projekt Pavla Kořínka na panenskou horu Muchu Chhish (7.453) v pohoří Batura Muztag. Po souhlasném telefonátu s Pavlem bylo rozhodnuto...
Na tahle místa se návštěvy běžně nevodí. Jen málokoho na světě pustí dovnitř, aby tam koukal pod ruce vývojářům a šmejdil ve výrobě, kde se to hemží patenty. Na druhou stranu – když vybavení, jako je cepín nebo karabina, svěřujete vlastní život, nechtěli byste se podívat, jak vzniká? V italské Premaně – v domově značky C.A.M.P. – otevřeli dveře čtyřem lezcům z Česka, kteří teď mohou vyprávět, co viděli. A že toho viděli dost.
„Hele, Zdendo, sedák super, tři měsíce a furt jak nový,“ hlásí jeden z obvyklých testérů, „jen když sedím dlouho u kruhu, začne mě tadyhle, jak je nápis C.A.M.P., něco tlačit.“ Další den tak se Zdendou zase není řeč. Za ty roky už si doma zvykli. Vypíná telefon a zavírá se do svého vývojářského kamrlíku v Lomnici nad Popelkou. Šicí stroj tam obléhají role všemožných materiálů a na stěně visí předchozí prototypy. Zdenda sedák v myšlenkách neopustí, dokud nedostatek nevychytá. Za týden v něm totiž poleze Šatavis. V Ádru ho prožene spárami.
Bílá tma. Země i nebe – všechno splývá v jedno souvislé plátno, na kterém, když člověk stojí, tak neví, kde je nahoře, kde dole a kudy se vůbec vydat do bezpečí. A tak se zamotali uprostřed hor. Bez GPSky. Jen s mapou, buzolou a výškoměrem. Tři adepti na odznak horského vůdce UIAGM – Lukáš Ondrášek, Lukáš Klingora a Klárka Kuželová – mají za sebou další dva bloky výcviku. Tentokrát na skialpech a ledech. A po prvním díle o první pomoci a lezení po vlastním se opět podělí o několik postřehů, které se tam nahoře budou hodit i vám.
Sto dvacet metrů kolmého a místy snad i převislého ledu. Když se Jeff Lowe a Mike Weiss v zimě 1974 po desetihodinovém zápase v zamrzlém vodopádu Bridalveil Falls v americkém státě Colorado konečně postavili na kus rovné země, začali se smát a válet ve sněhu jako štěňata. Aby ne. Když dokázali něco, o čem ještě před několika hodinami ani netušili, zda je s jejich vybavením – tedy s Chouinardovými cepíny Zero s rovným bambusovým topůrkem – vůbec reálné. Výstup tehdy ohodnotili novým stupněm WI6+, a to znamenalo, že zdolali nejtěžší ledovou cestu světa. Jeff Lowe se pak po čtyřech letech k ledopádu vrátil. Tentokrát ale sám.
Zatímco Patrick Berhault – horolezec par excellence – už zabředl do veselého rozhovoru s Michelem Bealem, stydlivý náctiletý mladík se zlatavou hřívou po ramena ještě nesměle postával u hlavních dveří a se sklopenou hlavou pozoroval, jak jeho bílé tenisky září na šedivé dlažbě prastaré továrny. „Micheli, někoho ti musím představit,“ stočil najednou k mladíkovi řeč Patrick Berhault, „zatím je mu teprve sedmnáct, ale věř mi, že brzy to bude ten nejlepší lezec na světě.“ V tu chvíli mladík vzhlédl od podlahy, plaše se usmál a když mu Michel Beal podával ruku, zarazila ho ta zvláštní jiskra v jeho očích: „Patrick Edlinger, těší mě“.
Hodnocení A5 v jazyce technického lezení znamená, že žádné z jištění nevydrží větší pád. Ten tím pádem může znamenat smrt prvolezce nebo i celého týmu. Prostě Hazard. Však taky nejtěžší hákovačka v Tatrách s názvem, který o charakteru výstupu ledasco napovídá, měla donedávna pouze dvě opakování. Při tom druhém v březnu 2013 potřebovali Ján Smoleň a Petr John na ty čtyři nebývale obtížné délky dva dny a celkem 19 hodin času. Potřetí letos zopakoval Hazard Jožo Krištoffy. Začal také technicky, ale to pro něj nebyl konečný cíl. Rozhodl se totiž vylézt celou linii volně – a to pouze po původním jištění z technického přelezu.
Nejenže byli neustále na mušce protivníka skrytého kdovíkde. Bojovat tam nahoře v horách znamenalo mít se neustále ve střehu. Strmé srázy, sněhové bouře, burácení lavin. Tak Antonio Codega, kovář z Premany, obdržel po skončení první světové války od armády zvláštní zakázku.
Pět čtyřtisícovek za dva dny. To znamená vyhrabat se z vyhřáté deky v čase, kdy svět v údolí dřímá tím nejhlubším spánkem a snad jen několik vrávorajících jedinců hledá v ulicích cestu ze společnosti domů. Ve dvě hodiny ráno se musí snídaně do těla přece jen nasoukat malinko na sílu. Ale člověku se tráví o dost lépe s vědomím, že kvůli těm jeho vrcholům si s přípravou snídaně na tak hříšnou hodinu dala práci ta milá chatařka – a v údolním životě zdravotní sestra – Maria Anthamatten.