Je november, doma na prvé sneženie ešte len čakáme, hoci tento rok to až tak neplatí, pretože CZ a SK hory nás potešili už v poslednej tretine novembra. Ľadovce v Alpách lákajú, Instagram je plný gýčových fotiek a reelsiek a človek má pocit, že všetci už niekde šliapu.
Naši atleti se podělí o své nejvtipnější (a nejtrapnější) zážitky ze skal.
No jéje, těch bylo. A určitě ještě taky bude! Náš sport má ale bohužel tu nevýhodu, že k němu jsou faily díky zemský gravitaci celkem nemilosrdný. Naštěstí máme v lezení docela účinný nástroje, jak failům předcházet. Kontrolní odsednutí, partner check, důsledná komunikace v týmu, správná práce jistící ruky a další. Ruku ale na srdce. Čím víc a častěji lezeme, tím víc na to taky dlabeme!
„Hory mi dávaly smysl. Přišel čas změny.“
Většinu života jsem strávil na horách – s lidmi na laně i sám. Lezl jsem po skalách, lyžoval ve sněhu a toulal se v mrazu a větru. Byl to můj svět a dával mi smysl. Když jsem pracoval na heliski v Kanadě, přišel čas založit rodinu. Se ženou jsme se vrátili domů, kde se nám postupně narodili tři kluci. Věděl jsem, že s nimi chci být. Proto jsem se vzdal hor a přijal práci manažera. Seděl jsem v kanceláři, jezdil na schůzky a telefonoval. Můj čas se rozpadl na vydělávání peněz a pár týdnů dovolené. Tělo i mysl začaly uvadat. Byl jsem unavený. A čím dál prázdnější.
Na začátku roku jsem si na mé oblíbené lezecké stěně Smichoff vylezla dvě označené cesty symbolem C.A.M.P., zaregistrovala jejich přelez a zařadila se tak do slosování o výlet do italského městečka Premana. Do soutěže bylo zapojeno 12 lezeckých stěn z Česka i Slovenska a na konci března vybrali 3 vítěze, mezi nimiž jsem byla i já. Už od počátku jsem věřila, že (pro mě) jediným scénářem je výletu se účastnit. Ovšem když mi 2.dubna volali, byla jsem přece jen trochu podezíravá, jestli to není jen pozdní aprílový vtípek.
Přesně tak bych nazval svoje první setkání s batohem C.A.M.P. M45. Do té doby jsem C.A.M.P. vnímal jako ryze „železářskou“ značku – karabiny, mačky, cepíny… ale batohy? Ani náhodou. Teprve spolupráce s českým zastoupením mě donutila tenhle předsudek přehodnotit. A dobře jsem udělal.
Zkušenosti horských vůdců podané s humorem a trochou sarkasmu.
..řekl, že s ním to bude 100% bezpečné. To je kec, který by sice prodával, ale lhali bychom si do kapsy. V horách bude vždy určité riziko, které našimi zkušenostmi a prostředky dokážeme snížit, nikoliv úplně odbourat.
„Na světě je nespočet překrásných údolí, hřebenů od kopcovatých po velehorské a přírodních krás, které berou dech. Krátký je život lidský, a tak si během něho stihneme vytvořit osobní vztah pouze k maličkému zlomku z toho nepřeberného množství. Místa, kde pobydeme nějakou dobu, kde zažijeme výjimečné chvíle, ze kterých se stanou příběhy, a ty pak součástí našeho života, tak získají to přízvisko “nejkrásnější” v našich srdcích. Pro mě je to například Val di Mello a celý Bergell. .... a taky Příhrazy a další místa, ale o nich jindy.“
Tajná laboratoř C.A.M.P. - Představ si skupinu šílených inženýrů a horolezců zavřených ve vývojové laboratoři hluboko v italských Alpách. Jsou to lidé, kteří místo kafe pijí rozmraženou ledovcovou vodu a místo klávesnice mají v kanceláři ledovou stěnu.
Jak poznat, jestli lezeš za srdcem, nebo tě žene jen ego? Těžký, co? Háček na to taky nemá jasnou odpověď – ale jedno ví jistě: když neposloucháš své pravé já, začne se všechno s… . Přesně to se stalo během jedné zimní výpravy, která měla být rychlou akcí v mixové lince Nordwand direct. Jenže podmínky? Tragédie. Přístup? Za trest. A nahoře? No… tam na něj čekalo něco, co by nepřál ani největšímu nepříteli. Jak to celé dopadlo a co si z toho odnesl? To už si přečti sám.
Pokud bychom hledali dokonalý symbol překonávání lidských limitů, Janja Garnbret by stála na vrcholu. Slovinská lezkyně, kterou mnozí považují za nejlepší sportovní lezkyni historie, nejenže dobývá stěny po celém světě, ale svým příběhem inspiruje i miliony lidí mimo sportovní komunitu. Od lezení po stromech ve Slovinsku až po Olympijský triumf—její cesta je důkazem, že vůle a odhodlání dokážou všechno.
„V tomhle? To přece ne?“ Skleněné tabulky se už od půlnoci třásly před větrem, který na ně zvenčí dorážel. Když pak ve dvě hodiny ráno začaly v noclehárně horské chaty Torino pípat hodinky a světlo čelovky právě probuzeného horolezce dopadlo na okno, zaleskly se na něm přimrzlé kapky deště. „Červenec jak vyšitej!“ Dobrovolně by nikdo do takové sloty nevstával. Jenže tady šlo o jejich budoucnost. Museli dokázat, že i v těch nejtvrdších podmínkách obstojí. Komu? Především sami sobě.
Letošní expedice do pohoří Hindukúš v Afghanistánu nám nevyšla a tak se náhradním cílem stal pakistánský Karakoram. Radar přišel s návrhem, abychom se pokusili dolézt dlouholetý projekt Pavla Kořínka na panenskou horu Muchu Chhish (7.453) v pohoří Batura Muztag. Po souhlasném telefonátu s Pavlem bylo rozhodnuto...