Naši atleti se podělí o své nejvtipnější (a nejtrapnější) zážitky ze skal.
No jéje, těch bylo. A určitě ještě taky bude! Náš sport má ale bohužel tu nevýhodu, že k němu jsou faily díky zemský gravitaci celkem nemilosrdný. Naštěstí máme v lezení docela účinný nástroje, jak failům předcházet. Kontrolní odsednutí, partner check, důsledná komunikace v týmu, správná práce jistící ruky a další. Ruku ale na srdce. Čím víc a častěji lezeme, tím víc na to taky dlabeme!
Už tři roky mám docela často před očima situaci, kdy mě právě absence kontrolního odsedu málem stála minimálně rozlámaný nohy, ne-li něco horšího. S Kubou jsme tenkrát byli lézt v Bergellu a plán na ten den byl jasnej: ulovit kýčovitou fotku na instagram z fotogenické žulové jehly La Fiamma.
Po celkem rychlém a bezproblémovém přelezu těžší stěnové vícedélky jsme v následném, už lehčím, hřebenovém dolezu jednoho z žeber masivu Spazzacaldera směrem ke zmíněné Fiámě dohonili místního vůdce s hostem. Ten nás sportovně chtěl pustit před sebe a gentlemansky nám nechal v jednom krátkém slanění z asi 10 metrové věžičky na hřebínku své lano ve slaňáku se slovy: „You can use it and go ahead, we will have a snack- break“.
Bylo to milý gesto a rozhodně jsem toho šampióna nechtěl ani sekundu navíc zdržovat. Smotali jsme svoje lano na záda a Kuba sjel dolu první. Bez problému. Já jsem ale v mžiku přistál dole mezi kamenama vedle něj rychlostí, která nebezpečně připomínala volnej pád.
Co se stalo?
Jednoduchý. Protáhl jsem standardně oba prameny lana kyblíkem, jenže světe div se - když pak za kyblíkem procvakneš do sedáku už jenom jeden pramen, tak to prostě nefunguje. Prusík samozřejmě nikde, kontrolní odsednutí jak by smet. Pospícháme přece, ne?
Jediný, co mě tenkrát zachránilo od většího průseru, bylo to, že jsem v okamžiku nasednutí do mýho „slanění“ držel levou rukou obě lana vycházející ze slaňáku nad kýblem a v podstatě se po nich sevřenou dlaní spustil až dolu. Ruka popálená, nohy pomlácený. Oči vytřeštěný! Místní guida kroutí hlavou.
Kde je?
Pak tu mám ještě druhej, docela úsměvnej fail, na kterej s kámoškou Alex vzpomínáme se smíchem snad pokaždý, když se zase společně navážeme na lano. Lezli jsme tenkrát nějak z jara po zimě poprvé na Panťáku. Procvaknul jsem Otvírání studánek na první lize. Tělo ztuhlý ze skialpů, prsty slabý, nohy jalový. Sednul jsem si, myslím, u třetího háku. Alex si to po mě v klidu dala na druhym a já si řekl, že si to pak ještě opravím a dám kusovku. „Alex, nech tam prosím presky“.
Lezu. Cvakám erárku. Cvakám první kruh. Cvakám druhej kruh… ehm, moment. Kde je preska?
Alex během svýho předešlého TR lezení omylem vycvakla z druhýho kruhu presku a vzala ji s sebou na sedák. Trošku „blackout“. Já jsem najednou u něj a na sedáku nemám nic. Co teď? Dokonce mi hlavou probíhá myšlenka lézt dál a cvaknout až třetí. Natečeno mám už ale až po uši a už teď to mám až do sklepa! Chvilku stepuju na místě. A nakonec se staženým zadkem začínám slézat dolů. Pár kroků. „Už to asi nemáš na zem“. Hop! S Alex se potkáváme těsně nad zemí
A takhle bych mohl klidně ještě chvilku pokračovat. Zkrátka když je člověk v akci prakticky denně, je jen otázka času, než se něco semele.
Co z toho vyplývá? Pořád bude dobrý u lezení používat hlavu!
Text: Ája Trojanová