Lezení ve Val Torrone je prej divoký (část druhá)

⁴ Intuitivně = stěna, kterou máme přímo před obličejem přece nemůže být ona, to by bylo moc jednoduchý. Určitě to je někde za rohem, skrytý.

„Já myslím, že v tom průvodci to bylo vyfocený,“ zkouší Andrejka nadhodit. „Mně se tam nechce vracet. Myslím, že tam fotka nebyla, jen popis. Nějaký plotny. Zkusíme to tudy,“ odvětím jako mozek operace. A tak se ladně propleteme žlabem s menšími i většími kameny, které se nám daří neházet dolů, až staneme zase o něco výše pod východní hranou. Už během výstupu bylo čím dál jasnější, že tady nástup není. Ale byly jsme zvědavé, co se nad námi nachází. Také už minulo poledne a déšť se nekonal, takže jsme se rozhodly prostě zkoumat okolí.

Obhlídka Punta Ferrario - nestabilni terén radši helmišku

Vidíme, jak obtížně je vrcholek hory Ferrario přístupný. Ze severu ostré, zubaté hřebínky přecházející v kolmé žulové stěny, které se zastavují až v plošinách pod horou. Turisticky zcela nepřístupné. „Kolik lidí asi za rok vyleze nahoru?“ uvažujeme. Vzhledem k tomu, že jsme tu necelý týden v době největších italských prázdnin a nevyskytl se tu nikdo, kdo by se pod horu šel aspoň podívat, tak asi velmi málo. Údolím prochází pouze lidé, kteří jdou po treku Sentiero Roma do průsmyku Cameraccio. „Tak tam zítra vylezeme, aby se hora taky potěšila z trochy té lidské společnosti,“ uzavíráme myšlenku.

Andrejka si užívá kousek sněhu pod Punta Ferrario

Musíme tedy prozkoumat jižní a jihozápadní stranu hory. Sbíhám do bivaku pro zapomenutého průvodce, otevřu ho a omlouvám se Andrejce. Kouká na nás krásně vyfocená stěna hory přesně z té strany, která je vidět z bivaku. „To neva, aspoň jsme to pořádně prozkoumaly,“ odpouští mi Andy moje další škobrtnutí výletu. Za půl hodiny jsme u ploten (2a), které po 100 metrech vedou k nástupu cesty Taldo. Nástup Via de Cecoslovacchi (VdC) se nachází trochu níže. Vystoupáme asi do půlky ploten a hledíme na dechberoucí obrkout v jižní stěně, kterým vede VdC. „Víš, koukala jsem do průvodce,“ začala Andrejka, „a tu cestu dělali stejný týpci jako Ferry Ultra. A ve stejným roce.“ „Máš pravdu. Bude to asi těžký lezení. A navíc si umím představit, že do FU čas od času někdo naleze, ale do tohohle...nevím.“ „Jako je to krásný, ten kout je ohromující....,“ noří se Andrejka do pocitů ze stěny. „Ale tady už by člověk měl rád v kapse kladívko a nějaký ty skobky, co? Možná že by se hodila i čtyřka BD,“ dokončuji Andrejčinu myšlenku a dodávám: „Myslím, že si to jednou můžeme taky udělat hezký a pohodový, co myslíš? Dáme místo toho to Taldo?“ „Tátovi se ta VdC bude líbit, vylezeme ji příště ve třech.“, uzavírá Andy.

Nástup k cestám na Punta Ferrario jsme našly - válečka na plotne za 2a

Punta Ferrario - Taldo (400m, 6c+ nebo 5c/A1)

Další den (16.8.) se navazujeme pod první délkou cesty Taldo. Kamarádky Monča a Radka sem vyšly s námi s tím, že si třeba pár délek zkusí a slaní. Dle průvodce se cesta dá proslanit, ale rozhodně nečekáme žádné nýty. První tři délky, nepočítám-li první plotnovou 3a, jsou trochu rozchrust. Andrejce se nelíbí druhý štand ze dvou zrezivělých skobek, tak bez váhání leze dál. Kromě kvality materiálu tady v pětkách žádný problém není, takže se případně dají lézt souběžně. Třetí štand, kde Andrejka dobírá, je pohodlné místečko na travičce. Monča s Radkou začínají stoupat.

Super místo na štand - Taldo - Punta Ferrario

Chybná orientace v cestě + neznámé množství času ≅ cesta k vrcholu

Spojuji další dvě délky a radím Andy směr dalšího lezení. Držíme linii výletu, takže já ji posílám blbě a ona bez protestů přijímá vytyčený směr. Vpravo od nás je komíno-kout, jasná slabina hory, ale to by bylo až moc jednoduchý, ne? Navíc stěna plná sokolíků, odštěpů a různých vln v plotnách nad námi vypadá lákavě. Andrejka mumlá něco o tom, že se to drolí, a že se bojí. Ale ona když se bojí, tak nejenom, že leze neustále nahoru, ale také ještě lépe jistí. Dává frendy a vklíněnce všude, kam to jde. Instinktivně leze doleva, pak zase doprava...a nebe nad námi šedne. Když vyrobí štand (= víme, že jsme blbě), začne poprchávat. Lezu za ní a všimnu si štandu ze smyček, který je napravo od nás v tom komíno-koutu. Dobrý, aspoň vím, kudy budeme slaňovat.

Smůla i štěstí - valim ke správnemu štandu který jsme minuly na Punta Ferrario

Parkrát zahřmí a z poprchávání je mírný déšť. Naše cesta je asi 30 metrů vpravo. Andrejka se skvěle zorientuje, přesně odhadne, kde by měl být náš štand, a já tam po ukloněné plotně dojdu. Tohle rozdělení rolí, Andy mozek, já sval, nám zjevně padne líp. Zaštanduju a křičím na Andrejku: „Je to dobrý, už neprší.“ A ona na to: „Já teda nevím, ale na mě pořád ještě docela prší.“ Zvednu hlavu a zjistím, že stojím pod převislou stěnou. Pozoruji mraky, které jdou na západ od nás, vítr je žene pryč. Přestává pršet. Už jsme dost vysoko na to, abychom viděly oblohu v šíři tří světových stran. Kdybych Andrejku neposlala špatným směrem, dolezly bychom ke štandu rychleji, a ve strachu před bouřkou bychom z něj okamžitě začaly slaňovat. Chyba nás udržela ve stěně o 15 minut déle a teď se zdá, že déšť je pryč. Monča s Radkou tuhle smůlu-štěstí neměly a slanily dolů. „Lezeme dál. Slanit můžeme kdykoliv,“ shodujeme se a v tu chvíli už se občas skz mraky usmívá slunce.

Andrejka a Monte Disgrazia v pozadí

To bylo za odměnu. Cítila jsem, jak je hora šťastná, že jsme neutekly. Od šesté délky to bylo žrádelní lezení - super žula, ukloněné plotny s ďolíky jak v ementálu, na některých štandech pěkné skobky s mailonou a poměrně čerstvě vyhlížejícími smyčkami. Délku 5c/A1 lezu čistě (6c) (trhlinka s asi třemi těžkými kroky) a spojuji s 5b/c, kde je fikaný nález do položeného žlábko-koutku. Zbývají 3 délky nahoru (5a, 5a, 2b), sluníčko nás hřeje, Andrejka pochopila, že tady je 5a skutečně 5a a tak radostně juchne, když jí řeknu „Lez, neštanduj, dokud ti nedojde matroš.“

AOnadruhou na vrcholu Punta Ferrario

A tak ve tři odpoledne (5,5 hodiny lezení) zdravíme vrcholek Punta Ferrario, obdivujeme se jejím zubatým úbočím a vizuálně si potvrzujeme velmi špatnou přístupnost této hory ze všech stran. Nahoře radostně vískáme a prozpěvujeme - K vánocům chcem kladívko, kladívko a skobky.... a pak to tady budem hrnout ve velkým. AO² jede!⁵ Prostě jsme měly hezkou vrcholovou eufórku. Slanily jsme jedna báseň a po cestě k bivaku nám bylo jasné, že zítra bude grande finále - pokus o odpytlení Ferry Ultra.

⁵ Tohle označení jsme si vymyslely, když se ze mě stala paní Obročníková a tím pádem se stejnými iniciály jako Andrejka. Takže jsme dvě AO....takže... AO na druhou. Náhoda tomu chce, že to jsou stejné iniciály jako má..no víte kdo.

Picco Luigi Amedeo - Ferry Ultra (6c+, původně 6a a A2/A3, 410m)
Druhý pokus - parádní lezení

Ráno jemňounce mrholí, ale dva lezci nastupují do Taldo Nusdeo. Jediná cesta Val Torrone, ve které jsem někoho viděla. S Bobrem jsme ji lezli loni (viz článek). Tipla jsem, že přišli z refugia, a tak snad tuší předpověď na dnešní den. Za půl hodiny už prosvítá slunce a já s Andrejkou znovu zvedáme hlavy u nástupu Ferry Ultra. Tentokráte v 8:30 ráno, s mnohem větší zásobou vody a s klidem a smířením lidí, kteří vědí, co je čeká.

Dolézám k Andy na první štand Ferry Ultra - odpytlení

V hákovací délce jsem frenda, do kterého jsem se stavěla, umístila přesně do místa, kam jsem ho dala předtím. Teď ale bez pocitů hrůzy a bezprostředního ohrožení na životě, kvůli tomu, že se houpu v maličkém erárním vklíněnci. Když jsem frenda zkoumala, divila jsem se, že při prvním pokusu nevyletěl. Pak jsem si uvědomila, že vedle něj můžu klidně dát ještě jednoho. To bylo najednou postaveníčko bez sevřeného zadku! Další délka byla pro změnu výzvou pro Andrejku. Věděla, co ji čeká. Tuhle délku předtím zabalila příliš brzy a teď chtěla dolézt ke správnému štandu. Když jsem ji pozorovala, jak mi traverzuje asi deset metrů nad hlavou a moc dobře jsem si pamatovala, že se tam skoro nedá jistit, svíral se mi žaludek. Nevědomost by tady byla fakt sladká, ale Andy to zvládla.

Napodruhé jsme si víc užívaly lezení, materiál a ty změny stylů, protože už jsme nehledaly 5c tam, kde žádné nebylo. Díky tomuhle pytli jsme naplno prožily Špekovu hlášku, že „čísla odvádějí od prožitku“.

Já v šesté délce Ferry Ultra - převislé 6a

Znalost cesty nám ušetřila hodně času a když jsme cestu zkoumaly z údolí, tušily jsme, že druhá půlka bude co do orientace jasnější - výrazné převisy, kouty, spáry. Nemýlily jsme se. Šestá a sedmá délka prověřily schopnosti lézt na drolivém materiálu (hlavně pod nohama) pokrytém lišejníkem, v převisu za žáby a celkovou výdrž v nepohodlných a dojivých pozicích. Spojila jsem je dohromady, protože štandovat tam, kde to ukazoval bod v topu, byl trochu nesmysl. Stačilo jen dobře zmenežovat dvojčata, což mi radila ředitelka hladkého průchodu lan od štandu. Ano, i v takových technikáliích je Andrejka lepší. Osmá délka byla jediná v druhé půlce, která byla zmatečná a nečitelná. Ale Andrejka tam silou své vnitřní intuice, a taky asi silou strachu, dokázala najít jednu skobu a pak dokonce i nýt! S radostí jsme shledaly, že klasifikace posledních tří délek celkem sedí, a že v poslední délce za 6c nemusíme viset hlavou dolů. Andrejka ji dala OS a po deseti hodinách lezení s radostným vískáním stanula na vršku.

Vrchol FU Picco LA

Ferry Ultra pro nás byla cesta, ve které není odpočinková délka. Lezly jsme naplno 10 hodin. Mezi prvním a druhým pokusem sice uplynuly jen tři dny, ale přišlo mi, jako bych napodruhé lezla jinou cestu. Ona se nezměnila, my ano.

Andy v plné polní

Děkuju, Andrejko! AO² WILD and CRAZY

Text: Alena B. Obročníková

Co s sebou na více délky?

GALERIE