Lezení ve Val Torrone je prej divoký (část první)

Proč já? Proč Andrejka? .. cesta pod Picco Luigi Amedeo

Vystavovat se novým zkušenostem, přijímat výzvy všeho druhu (sportovní, duševní, sociálně-kulturní, umělecké) a s otevřenou myslí to všechno pojímat, je podle mě cesta k sobě, a taky recept na bohaté a plné hromadění přibývajících let. Na mojí šňůře života se vyskytlo mnoho nečekaných, až „osudových“ situací, na které jsem se, i přes mírnou obavu či přímo se strachem v zádech, naučila říkat „ano....tak já jdu“. Cesta do Val Torrone patří mezi ně.

Původně jsem se chtěla v Mellu sama jen tak procházet, nebo potichoučku něco maličko popolézt. Nečekaně se však přidala Andrejka (vyvdaná dcerka), a začal se rýsovat lezecky hodnotný zájezd. Andy je totiž můj ropegun1. V Příhrazích mám díky ní několik střídání místo pytlů. Tam, kde já jsem nemohla, nevěděla jak, ona naházela pár držek do kruhu a pak to vylezla. A tak tento článek bude hodně o ní, o jejích schopnostech a kvalitách. Na sebe ódy pět neumím, ale na druhého...ohó, to je jiná.

Meduza mrak - pohled z Val Torrone přes Val di Melo

Před odjezdem jsem si Andy stěžovala, že jsem se už dvě noci nevyspala a netuším proč. Se schopností rychle se zorientovat v situaci a uhodit hřebíček na hlavičku řekla: „Jestli to nebude tím, že poprvé jedeš do hor v roli Bobra2.“ Jo, přesně. Bez něj jsem vlastně do hor za lezením nikdy nejela. Teď zůstává doma po operaci ramene a já budu tím, kdo bude hledat slanění, kontrolovat co je třeba, a kdo bude (plus mínus) poslední rozhodovací instance. Proč bych ale měla být mozkem operace já? Andy mě převyšuje oficiální certifikací (má instruktora lezení na skalách) a od batolecích let, kdy lezeme po vlastním všichni, ona plynule přešla do tradu v Jizerkách, na měkký pískovec Českého ráje a na vícedélky v Dolomitech a ve Val di Mellu. Já nemám žádnou certifikaci a po vlastním lezu od 30ti. Ano, mám větší zkušenosti v Mellu a jeho přilehlých údolích, ..... a taky....asi prostě proto, že jsem starší a moudřejší (haha).

Andrejka si dokáže dělat srandu sama ze sebe, i když mele z posledního. Než jsme odjely, komentovala jsem to: „Ty, když půjdeš s těžkým báglem do kopce a budeš vyčerpaná, tak místo toho, aby ses mračila nebo byla náladová a stěžovala si, tak si lehneš na záda, začneš kopat nohama do vzduchu, tlemit se a křičet - já už nemůžu, to je ale prdel.“ Zdaleka to ale nebyla Andrejka, kdo při večerním stoupání z Mella do Val Torrone vypnul.

Val Torrone

Loni jsem šla cestu z Val Torrone dolů do Mella (viz článek Val di Mello - žuly není nikdy dost), ale únavou jsem toho už moc nevnímala a ve tmě skoro nic neviděla. Takže jsem vůbec netušila, že se dole úzká cestička z Val Torrone napojuje na výrazně širší, která vede do Val Cameraccia. Letos jsem sice v mapě nějakou rozdvojku postřehla, ale s pocitem falešného sebevědomí (loni jsem tady přece už šla!) mi to nestálo za to, abych zapínala GPS nebo lovila mapu. Takže jsme v půl osmé večer došly ke Casera Pioda (malá chatka ve Val Cameracciu), kde bylo jasné, že jsme blbě. Stálo nás to kilometr (270 výškových metrů) navíc. Andy moji chybu vzala s úsměvem (jak jinak, v jejím případě). Otočily jsme se a mazaly zpět, abychom začaly ještě bez čelovek stoupat správným směrem.

Odbočku jsem si sice nepamatovala, ale terén a jeho příkrost ano. Bylo mi jasné, že se musíme dostat až k okraji hranice lesa, než budeme mít nějakou šanci najít aspoň trochu rovný plácek na karimatku. A věděla jsem, že to bude pro mě fyzicky už hodně náročný. Tři noci jsem se pořádně nevyspala, deset hodin v autě (tam taky spát neumím) a stres již chybujícího „mozku operace“, se prostě podepsalo.

Zázračný bivak při cestě do Val Torrone

Počítala jsem kroky, vnímala jak mi buší srdce, jak mi tečou čůrky potu. Téměř potmě jsme došly k oslíkům, kteří tu byli už loni. Zvířata považuju za čisté duše, a když jsem na jednoho položila ruku, hladila ho po hlavě a povídala mu „já jsem tak strašně v prdeli, oslíčku“, připomněl mi pohledem mou fenku, která na mě doma čekala, a já se skoro rozplakala. Asi v půl desáté se mi začala točit hlava a bylo mi blbě od žaludku. V duchu jsem si říkala „nesmíš se složit, co tady s tebou Andrejka bude jako dělat!?“. Naštěstí jsme byly na hranici lesa. Shodily jsme batohy a Andy za pomoci jedné z těch zázračných náhod, které se tulákům stávají, našla krásný bivak. Před deštěm by sice moc neobstál, ale zem byla rovná a měkká, pokrytá vysušenými ovčími bobky, a zdi z mohutných kamenů by chránily proti případnému větru. Žulový převis vysoko nad hlavami vytvářel pocit chrámovitosti. Při cestě zpět jsme ho zase využily, ale i za světla nám chvíli trvalo, než jsme ho znovu objevily.

Druhý den docházíme do bivaku pod úpatími hor ve Val Torrone, sluníme se u horské bystřiny, která se vesele řítí po skalních plotnách do údolí a přemýšlíme, co s načatým odpolednem? Vybíráme cestu Water Boy na Picco Luigi Amedeo. Popis říká, že je tam někde jedna skoba a čtvrtý štand je „eingerichtet“. Máme německého průvodce, protože anglický neexistuje a italsky neumíme vůbec. „Eingerichtet“, čtu „to je něco jako zařízený. Tak to tam bude někde štand... asi jako klasicky nejty?“ domnívám se. V cestě se dobře orientuje, protože kopíruje už z dálky viditelné spáry a kouty. Počítáme s tím, že dělání vlastních štandů nám zabere čas navíc, ale do večera bychom to měly bohatě stihnout. Jsou to spáry..to umíme :-).

Picco-Luigi-Amedeo Water-Boy - modrá, Ferry-Ultra - růžová

Picco Luigi Amedeo - Water Boy (6c+, 6b povinné, 280m)

Andrejka leze uvítací délku 5b, za chvilku hlásí „zruš“ a pak se 10-15 minut nic neděje. Nevidím na ni, je za hrankou. Začínám se nudit, tak pomalu lezu vzhůru. Andy už má skoro dobrané lano, když vykukuju zpoza rohu. „Tak co, přežijem to?“ ptám se žertem. „Já nevím, asi jo,“ odpovídá mi a roztřeseným hlasem pokračuje, „tady to hrozně duní a já se strašně bojím.“ Objímá rukama velký skalní zub s obhozem, ve kterém je cvaklá, a zároveň má nad sebou neuvěřitelnou soustavu frendů, která by nejspíš unesla obytnou dodávku. Za pár kroků jsem u ní, klepu na obhoz a říkám: „Hele, to skoro neduní. To je tady v Torrone v pohodě. No máš to krásný, úplný umělecký dílo.“ Andrejka se začíná usmívat a přestává křečovitě objímat špičatý výčnělek. Ve strachu vyrobila štand z asi pěti frendů a lana jimi provedená ležela na skále v ornamentálně-umělecké poloze. Andy prostě funguje, i když se bojí. Leze nahoru, i když se bojí. A ten strach ji většinou celkem rychle přejde.

Andrejky první „bojim“ stand - Water-Boy

Další štand jsem udělala pod převisem, před nejtěžší délkou cesty. Jeden krok v 6c+ jsem hákla. Moje hlava se ještě úplně nechtěla smířit s pádem do frendů a do našeho rukodělného štandu. Myslela jsem, že nejhorší mám za sebou, ale..... Nad převískem čekaly tři kroky v 6b/c - mizerné rajbákové nohy, maličký bočáčko-žlábeček, výše drolivý mini-sokolíček. Asi 4 metry pode mnou obhozená jakási skalní hruška uprostřed téměř kolmé plotny, u mě dva mikrofrendy v drolivém žlábečku, a dole Andrejka v našem, v tuto chvíli pro mě již betonovém štandu. Zpátky to nešlo, hlava začala blbnout, noha trochu šila. Krok dolů, klid, smířit se se situací a udržet hlavu zasoustředěnou na jedinou věc - udělat tu sekvenci tak, aby mi neujely nohy. Nacházím jednu bouličku na nohu, která mi předtím chyběla do plynulého pohybu a správného nastavení těžiště. Šest vteřin a jsem v dobrém. Šest vteřin, na které nikdy nezapomenu. A už mám „eingerichtet“ štand, který byl skutečně ze dvou nýtů. Andy ke mně dolézala se slovy: „Ty! Ty kdyby ses narodila před čtyřista nebo kolika lety, tak by tě upálili za čarodějnictví! Jak jsi se tam dokázala hýbat, to nepochopím.“ Zbytek cesty už byla hladká jízda - koutové spáry a žábovice uskakující do širočiny nám připomínaly Skalák. Slaňuje se na druhou stranu do údolí Zocca. Příjemným překvapením bylo, že nás čekalo jen jedno slanění. Celkově - nástup do cesty 13:55 a opět na zemi 20:30. Myslím, že dělání vlastních štandů nám dobrou hodinu zabralo. Cesta Water Boy byla velmi zrychleným způsobem, jak přijmout místní realitu a nasát lezeckého ducha Val Torrone.

Sestup po vylezení Water-Boy - pohled na celou skupinu Torrone

Picco Luigi Amedeo - Ferry Ultra (6c+, původně 6a a A2/A3, 410m)
První pokus s námi zatřásl

Jakou roli může hrát prostý matematický odhad a nedostatečné historicko-faktografické znalosti v zavěšení pytle? ... značnou.

1. Matematická úvaha:

Včera jsme vylezly cestu která měla 280 m, skoro žádné štandy a nějak podobně šestkových (rozuměj 6a-6c) délek jako Ferry Ultra (FU) za zhruba pět hodin. FU má sice o čtyři délky více, ale dost jich je pětkových a prvních pět štandů je standardizovaných (eingerichtet), což ušetří čas. Pětkové délky třeba půjdou i spojit. Výsledek - budíka nenařizujeme.

2. Historicko-faktografické (ne)znalosti:

V průvodci píšou, že to je náročná cesta. To asi mají na mysli hlavně tu hákovačku v druhé délce. Tu se nám ani zázrakem nepovede přelézt, když první RP udělal Igor Koller v roce 1994 a zmiňoval se o 7a. Cestu dělala dvojka Čiernik-Piaček, což nám nic neříká, ale v průvodci německy píšou: „....Schwierigkeitsgrades und der kargen Absicherung“....něco o obtížnosti a zajištění. Nevím, co je kargen 1, ale do poslední délky (6c) jsem loni nakukovala z Taldo Nusdeo, a vypadala lezitelně.

Dne 13.8.2025 jsme si doplnily znalosti o tom, jací byli B. Čiernik a F. Piaček bouráci, když v roce 1980 udělali Ferry Ultra. Měly jsme předpokládat, že jako je rozdíl v klase a pocitu, když se lezou cesty různých autorů ve Skaláku a Příhrazích, tak to bude i ve Val Torrone. Věděly jsme, že máme zbystřit před jmény Paolo Vitali a pochopitelně Igor Koller, ale že v pětkových délkách dvojky Čiernik-Piaček budeme muset vypálit všechny čáry-máry, jsme netušily.

FE - hákovačka v druhé délce

Díky úsudku z kombinace 1. a 2. jsme si pospaly a do cesty nastoupily kousek před jedenáctou. První délka, 5a/b, dva kroky v převisu za žábu a následně za vrklavou pěst. Trochu nás to překvapilo. Druhé překvápko - štandy nejsou nýty, ale skoby s mailonama. Nakonec, to je taky „eingerichtet“, že jo. Kladivo by se hodilo. Bobr nám ho chtěl dát, ale my se s ním nechtěly tahat. Hloupé holky!

Druhá délka, 6c+ nebo 6a A2/A3 - půlku jsem přelezla čistě, pak jsem začala sedět ve frendech a jako velké finále mě čekalo jedno poprvé - dát smyčku do frenda a postavit se do ní, abych překonala převísek. Frend chroupal, kručel, ale nevyletěl. Zážitek, díky kterému jsem si uvědomila, co na těch hákovačkách někteří lezci vidí. Je to jízda.

Erární vklíněneček v hákovačce

Zápisky z mého deníku to shrnují - klasa FU není literatura faktu, ale sci-fi. Stupeň 5b-c je náročné lezení naplno i s převislými pasážemi, poctivá, fyzicky ubíjející spárařina (ale i rajbáky a žlábko útvary). V délce se dá lehce strávit hodina - obtížná orientace a v 5a jsou kroky tak za 6a místní klasy. Vše POVL, občas drolivé sračky, odlezy jak prase (nutné lezení na písku a neochvějný morál). Žádná délka není odpočinková.

Kolem páté odpoledne jsme u pátého štandu, o kterém se průvodce zmiňuje jako o posledním, který je eingerichtet. Cestou jsme si hlídaly, zda by se dalo slanit dolů. Jsme na kaši, kousek za půlkou a polezeme-li dál, už nebudeme moci zpět bez materiálové obětiny. Čas na poradu: „Ty vole, já jsem úplně hotová.“ „Já taky.“ „Obě jsme viděly, jak vypadají ty štandy ze skob. Slaníme“? „Asi jo.“ „Teď do toho dáme trochu intuice. Zastav se, zklidni a zamysli se. Myslíš, že se zabijeme, když budeme slaňovat?“ nechávám Andrejku se zamyslet......asi 10 vteřin ticha. „Nezabijem,“ odpovídá. „Taky myslím, že ne,“ přitakám.

Kolem šesté jsme dole. Jednou se nám připoseklo lano, ale s hlasitým modlením, hrubou silou a velkou dávkou štěstí, jsme ho stáhly. Zítra dáme odpočinek. Cesta nás zbila jak liják jílovatou půdu. Zároveň nám vytvořila potřebný krunýř.

Restday - Valle Zocca a Punta Allievi

Další věc, co tu o Andrejce řeknu. Je to kouzelný magor. Už další den, když jsme v tílečku a kraťáscích šly na chalupu Allievi Bonacossa, natěšené na kafíčko a štrůdlíček, jsme při probírání zážitků z FU pomalu došly k závěru, že bychom se mohly pokusit o odpytlení. „Možná, by se to mělo udělat co nejdřív, dokud si to všechno pamatujeme,“ hodila jsem naivně a dost nepromyšleně do placu. „Jo, to dává smysl,“ chytla se hned Andy. „Ty vole, to myslíš vážně, že mi na tohle kývneš! Ty už si nepamatuješ tu hrůzu! Ty kolmý koutky zarostlý trávou, kde se člověk musel spolehnout jen na to, že ten drn neuletí! A ta hákovačka...no ty kráso...,“ spustila jsem lament. „Vlastně to zase tak hrozný nebylo,“ shrnula Andy v klidu. „Na takovej vzpomínkovej optimismus mi přijde trochu brzy, ne?“ reagovala jsem se smíchem.

Restday - Andrejka - Happy meal

Na chalupě kafíčko, meruňkový džusíčky, štrůdly, ovocné koláče a obsluhující horolezec Felipe (myslím). Ptal se, co jsme lezly. Cestu Water Boy vůbec neznal a k Ferry Ultra nám neřekl nic ani on, ani pan mazák - provozovatel chalupy. Pak se zamyslel a otázal se nás: „Proč lezete ve Val Torrone? Tam nikdo neleze. Je to tam moc...hmm...divoký.“ „To je OK,“ smály jsme se.

FOTOGALERIE:

KONEC 1. ČÁSTI

Text, foto: Alena B. Obročníková